PŘÍBĚHY

Ve chvíli, kdy mě, sociální pracovnici azylového domu pro rodiny a jednotlivce, kontaktovala sociální kurátorka z jiného města s tím, že ji oslovil její dlouholetý klient, který by rád ve svém životě udělal tlustou čáru za ne úplně šťastným životem a začal žít v jiném městě, nabrala jsem vstupní dotazník pro zájemce o službu od pana Pavla.

Sama kurátorka mě informovala o pro ni příjemném překvapení, že je to poprvé, co ji oslovil s touto prosbou a dává mu tím velké naděje na zlepšení jeho životního stylu. S ohledem na skutečnost, že mu bylo přes 50 let, vnímala toto jako jednu z posledních možností.

Pan Pavel nikdy na Mělníku nežil a méně se tu orientoval. Hlavní pro něj bylo, že ho tu nikdo nezná a může začíst stavět základy na svém plánu. Nechtěl nikoho ze své blízkosti kontaktovat a informovat o svém aktuálním pobytu.

Při prvních sezeních bylo zřejmé, že pan Pavel je velmi opatrný na informace, které poskytuje, ale plán měl jasný -  nevrátit se po několikáté do výkonu trestu. Na svobodě byl vždy jen pár měsíců a následně ho čekal opět výkon trestu odnětí svobody. Po nějaké době byl již více sdílný a jeho životní zážitky byly dle jeho vyprávění až neuvěřitelné.

V první řadě si ve spolupráci s pracovníky azylového domu zajistil zaměstnání na hlavní pracovní poměr v jedné místní firmě. Ihned očekával srážky ze mzdy, proto dalším krokem bylo oslovení soudu a exekutorů pro zjištění jeho dluhů a vyřízení splátkových kalendářů na jejich úhradu. Pan Pavel pracoval i přes jeho zdravotní obtíže dle svých směn a taktéž využíval možností přesčasů, aby své dluhy co nejdříve uhradil. Jako jeho sociální pracovnice jsem se snažila ho vést také k zachování jeho zdraví v přijatelné normě, ale věděl, že pokud nebude chodit na přesčasy, nezvládne uhradit dluhy v časovém rámci, který si nastavil.

V průběhu poskytování sociální služby chtěl několikrát své úsilí vzdát, ale pracovníci azylového domu ho podporovali, zejména ve chvílích, kdy mu přicházely příkazy na srážky ze mzdy ve vysokých částkách a jemu se rozpadal jeho sen, za kterým si šel.

Za necelý rok se mu podařilo splatit všechny dluhy a najít podnájemní bydlení. V práci povýšil na vedoucího směny a navázal opět vztahy se svou rodinou, které byly velmi pochroumané.

Do dnešní doby máme povědomí o tom, že se mu daří a já jako sociální pracovnice si vždy na tomto příkladu zopakuji větu:

„Ač je to občas velmi náročné, stojí za to vynaložit úsilí k pomoci a radovat se pak z klientova úspěchu“.